V předminulém týdnu po cestě do Prahy jsem se s chutí začetla do kniha Storytelling aneb Cesta do příběhu od Barbory Voráčové, která mi nabídla opět jiný pohled a jiné možnosti práce s příběhem - v tomto případě skutečným osobním nebo také vymyšleným, pohádkovým či jakýmkoli jiným. 

Přestože se autorka v knize zaměřuje zejména na práci s příběhem, který  směřuje k vyprávění publiku, skrze cvičení a příklady ukazuje, že příběh je také prostředek k hledání smyslu ve svých vlastních zkušenostech.  Zde se biografická práce, kterou studuji a nabízím, propojuje se storytellingem, jak jej představuje Barbory Voráčová. V biografické práci se právě vytváří prostor pro vyprávění a naslouchání, který se stává klíčovým nástrojem – pomáhá lidem znovu uspořádat vlastní životní události, pojmenovat důležité momenty a objevit nové souvislosti.

V knize Voráčové jsem našla zdroj teoretických poznatků o struktuře příběhu, ale zejména tipy na konkrétní cvičení, která lze využít v individuální i skupinové práci. Našla jsem zde inspiraci pro nové otázky a podporu v hledání vlastního hlasu kohokoli, kdo se touto cestou poznání chce vydat.  

Překvapilo mě, jak úzce spolu storytelling a biografická práce souvisejí: biografie je vlastně vyprávění o tom, kým jsme byli, kým jsme a kým se můžeme stát. Metody popsané v knize pomáhají vytvářet bezpečný rámec, ve kterém může člověk svůj příběh sdílet, přepisovat a nově interpretovat. Práce s metaforou, hrdinovou cestou nebo různými perspektivami umožňuje nahlédnout známé události jinak a posílit pocit smyslu a kontinuity života.

Sběrem střípků různých přístupů k práci s příběhy se dál učím, že příběhy jsou prostředkem pro různé druhy poznání, ať už osobní nebo sdílené. Každý příběh je jedinečný a zaslouží si být slyšen, přestože to nemusí být veřejné a velké publikum.

"Naučme se hovořit sami k sobě, abychom konečně zaslechli vlastní slova." Jacques Salomé v knize Mluv se mnou, mám ti co říct (1997)